1) Jak jste se vlastně dostali k florbalu?

Matěj: Už jako malí jsme s bráchou milovali jakýkoliv kolektivní míčový sport. Hráli jsme několik let fotbal, ale kvůli trenérovi jsme s ním skončili. Na konci 5. třídy jsme tak hledali nový sport. Během prvního stupně jsme dokonce vyzkoušeli i nohejbal. Ale my jsme již dlouho o florbalu věděli, i díky tělocviku, a byli jsme z něho nadšení. A tak nás maminka vzala na nábor ORKY a od té doby jsme u něj zůstali. Dnes florbal hraji, trénuji a chvíli jsem dokonce i pískal.

Lukáš: Oba moji rodiče v mládí hráli basket, ale když byl můj brácha ve věku na vybírání sportů, tak v Čelákovicích žádný dětský basketbalový kroužek nebyl, takže dali bráchu na florbal, tomu se to zalíbilo, a já si po jeho vzoru vybral stejný sport. Nejdříve jsem měl k florbalu trochu odpor, ale to se po prvních pár měsících zlomilo, a od té doby je florbal nedílnou součástí mého života.

2) Co Vás vlastně přivedlo k trénování?

Matěj: K trénování jsem se dostal na začátku dorostu, kdy k nám, hráčům, přišel Standa Rubeš (nyní trenér juniorů, tehdá dorostu) a řekl nám o možnosti trénovat nejmenší kategorie. Já jsem neváhal. Bral jsem to jako fajn aktivitu spojenou s florbalem a chtěl jsem vědět, jestli to bude vůbec pro mě. No a u trénování jsem zůstal a dnes trénuji už 5 let.

Lukáš: K trénování mě přivedla hlavně náhoda, a opět kdo jiný, než můj starší brácha. On v té době trénoval děti, ale moc ho to nebavilo. Jednou mu na poslední chvíli něco skočilo do rozvrhu, nestíhal trénink, a potřeboval za sebe náhradu. Jediný, kdo narychlo mohl jsem byl já. Zjistil jsem, že trénování je vlastně docela fajn, zaskakoval jsem za bráchu častěji a častěji a nakonec on úplně s trénováním skončil, a já naplno začal.

3) Co tě na práci trenéra baví?

Matěj: Trénování beru jako koníček a poslání zároveň. Miluji práci s lidmi a když člověk vidí posun kluka, kterého zná od malička, vidí, jak se během pár let zlepšil a vyspěl nejen ve florbale, tak to je pro mě rozhodně nejvíc. Navíc i já při svém dost mladém věku cítím, že jako trenér, hráč i člověk každým rokem rostu. A nemohu se dočkat, co všechno mě na florbalových frontách čeká.

Lukáš: Baví mě práce s dětmi. Taky je pěkné vidět, že kluk, co minulý rok neuměl udělat kotrmelec, hokejku držel jednou rukou, navíc obráceně a najednou kličkuje po hřišti a dává góly. To je neskutečná odměna za odvedenou práci. Taky z vlastní zkušenosti vím, že ty nejlepší přátelství se formují mezi dvěma brankami, takže rád vidím, když v oddílu panuje dobrá nálada a že se kluci mezi sebou neberou jen jako tréninkoví kolegové, ale jako kamarádi.

4) Je naopak něco, co tě na trénování štve?

Matěj: Rozhodně mě žádná aktivita spojená s trénováním neštve, ale člověka nikdy nebaví všechno. Takové sklízení kuželů po cvičení vždy rád přenechám klukům :)

Lukáš: Myslel jsem si že ne, ale nakonec jsem si na jednu věc vzpomněl. Co mě dokáže jako trenéra dětských kategorií opravdu rozhořčit je, když na zápase vidím trenéra jiného týmu, jak hrubě křičí na svoje svěřence. Stejné je když „ždímají“ jednoho nebo dva talentované hráče celý zápas bez vystřídání, aby dosáhli úspěchu na úkor ostatních hráčů. Prostě si myslím, že tohle do dětských kategorií nepatří. Matěj dobře ví, že na adresu těchto trenérů občas vypustím nějaký ostřejší komentář (samozřejmě tak, aby to děti neslyšely :) ).

5) Jak se podle tebe pozná dobrý trenér?

Matěj: Dobrý trenér dokáže, aby se tým i hráči individuálně stále posouvali. Zodpovědnost, otevřenost a respekt jsou nedílné součásti úspěchu každého dobrého trenéra.

Lukáš: Dobrý trenér dětských kategorií vzbudí u dětí lásku ke sportu, a dá jim dobrý základ nejen do florbalu, ale do každého sportu. Někdy musí trenér plnit i lehce vychovatelskou roli, ale ani to se při tréninku nedá zanedbat. U dospělých kategorií se dobrý trenér pozná podle dobrých výsledků a podle spokojenosti svých svěřenců.

6) Kterým kategoriím se v současnosti věnuješ a proč?

Matěj: Momentálně se věnuji nejmladším kategoriím až po starší žáky. Letos jsem s Houštím (Lukášem) dokonce měl na starost elévy a jejich zápasy. Věřím, že těm nejmladším dokážu předat nejvíc ze svých dosavadních zkušeností. V budoucnu bych určitě chtěl pomoci s výchovou dorostenců a juniorů.

Lukáš: Současně se věnuji oddílu v Brandýse a na ligové zápasy máme s Matějem na starosti elévy. Za těch šest let co trénuji už jsem si vyzkoušel trénování snad všech kategorií od předpřípravky až po starší žáky.

7) Jaký je nejsilnější zážitek, který máš spojený s florbalem?

Matěj: Jeden nejsilnější je rozhodně florbalové mistrovství světa v Praze v roce 2018. V roce 2008, kdy tu bylo poprvé jsem ani nevěděl, že florbal existuje. Bylo to pro mě poprvé v životě, kdy jsem mohl na vlastní oči vidět nejlepší hráče světa pod jednou střechou v O2 aréně. Finální utkání Švédsko-Finsko, které sledovalo 16 tisíc diváků mi v paměti zůstane navždy.

Zážitků je samozřejmě enormní množství. V mládežnických kategorii musím vyzvednout letní turnaj v Liberci “Nisa”. Pro mě legendární turnaj, kde jsme celá mládež utvořila úžasnou atmosféru.

Lukáš: Můj nejsilnější zážitek je pro mě celkem jasný. Pro ostatní kluky z Áčka je to běžný víkend, pro mě to byl zážitek asi do konce života. Od dorosteneckého věku se mi bohužel nevyhnuly zdravotní potíže, vlastně jsem vždy 2 měsíce hrál, a pak jsem na půl roku dostal zákaz sportu. Takhle se to střídalo, až do juniorského věku, kde jsem během skoro tří let odehrál dohromady sotva jednu sezonu. Pak mi doktoři dovolili trénovat a tehdy jsem začal trénovat s mužským Áčkem. Tam jsem se sice po tom, co jsem hokejku půl roku nedržel v ruce moc nechytal :D. Ale čtyři měsíce jsem tvrdě makal a dostal jsem nominaci na zápas. Odehrál jsem svůj první celý zápas za Áčko, kde mě svěřili do rukou klukům z první lajny a po zápase jsem dostal, i když spíše symbolicky, než za podaný výkon, ocenění hráče zápasu. Za to Schwanymu (Michal Schwan _ trenér A-týmu) a Kimonovi (Šimon Zmátlo) zpětně děkuji. Pak ale opět bohužel přišla studená sprcha od doktorů, a od té doby si jezdím šťouchnout jen za Béčko. Další silný zážitek byl rozhodně Cíťův (Standa Rubeš _ trenér juniorů) proslov po zápase na turnaji Nisa Open. Doteď mám na krajíčku, když na to vzpomenu :).

8) Máš nějaký cíl nebo vysněnou metu, na kterou bys chtěl jako trenér dosáhnout?

Matěj: Rozhodně se chci jako trenér zdokonalovat a jednou být schopen trénovat všechny mládežnické kategorie. A jako hráč chci rozhodně s ORKOU zakusit první ligu.

Lukáš: Určitě bych si chtěl někdy vyzkoušet trénovat i nějakou starší kategorii, může ti být podle mě nová zajímavá zkušenost.

Bonusy - ještě něco navíc – Lukáš Kubík:

9)  Lukáši slyšeli jsme, že máš zcela nový a netradiční koníček?

Ano, během doby covidové mi začal chybět kontakt s lidmi, a tak jsem začal po večerech vysílat živě na internet. Schází se mi tam malá komunita vlastně úplně cizích lidí, které se snažím bavit a vždy si s nimi rád popovídám.

10) Ví o tom a sledují tě tvoji svěřenci?

Streamuju třeba hry a obsah toho co vysílám bych ne vždy zcela uznal za vhodný pro mladší věkové kategorie, proto svým svěřencům neprozrazuji, pod jakou přezdívkou mne mohou najít. Internet je ale bohužel silný nástroj, a občas se stane, že na mě některý z kluků narazí sám od sebe, to ale bývají ojedinělé případy, protože vysílám v hodinách, kdy doufám většina kluků co trénuju spí :).

Bonusy - ještě něco navíc – Matěj Čech:

11) Matěji ty máš bráchu dvojče, mnozí si Vás pletou. Je nějaký recept na to jak Vás rychle rozeznat? Prozradíš nám tohle tajemství?

Matěj: Lidé si nás s přibývajícím věkem pletou stále méně. Pokud nás někdo viděl v dětství poprvé tak neměl většinou šanci. Teď už jsou rozdíly mnohokrát víc viditelné. Brácha je větší a rozhodně silnější už na pohled :-) Nejlepším rozdílem jsou momentálně rozhodně účesy. Moje vlasy díky COVIDU za poslední rok vyrostly a už jsem se neobtěžoval je moc střihat. Všichni si tento rozdíl pochvalují :D

Nejlepším receptem jak nás poznat je poznat každého z nás zvlášť jako člověka, osobnost. Rozdíly pak sami vyplavou na povrch. Každý, kdo nás ale zná nějakou dobu vám řekne “jsou prostě jiný”.

12) A co trenéři? Pletli si Vás nebo prostě věděli?

Matěj: Trenéři nás v mládežnických kategoriích překvapivě dost dobře poznávali. Pamatuji se, jak vždy Standa Rubeš na setkání trenérů říká, že je to přeci jasný, kdo je kdo. Už pohyb na hřiště máme přeci jen každý dost specifický a jiný. V mládeži měl největší problém rozhodně Jarda Kočí, který mi několikrát řekl že prostě neví. Postupem času ale taky už přišel na svůj způsob a kdybychom dohráli poslední sezónu v normálním režimu tak by určitě neměl problém.

V mužích už to tak růžové v tomhle pohledu není. Kimon nás zná dlouho a musím říct, že nás pozná opravdu bravurně jako jeden z mála. Za to Schwany s tím dle mého názoru opravdu bojuje a na Áčku mi pomalu neřeknou jinak než “Čechýno”. Několikrát pomohlo, když byl bracha nemocný, chodil jsem jenom já a po pár trénincích jsem dokonce slyšel svoje křestní jméno. Všichni nás ale postupem času, poznávají víc a víc, a je to jenom otázka času, kdy to přijde.

13) Vyměnili jste se s bráchou někdy záměrně? Využili jste někdy svojí podoby? A co holky? Už jste se na rande někdy vyměnili?

Tuhle otázku budu dostávat celý život a vždy všechny odpovědí zklamu :-).

Bohužel identická dvojčata nejsme a ve škole nás lidé prostě vždy poznali, poněvadž nás moc dobře znali. Jediná příležitost vždy byla, když nás někdo vidí poprvé nebo jenom párkrát do roka, tak to jsme si z něj samozřejmě srandu moc rádi udělali. Do dneška někdy zkoušíme i rodiče, ale to je bez šance. Holky jsme neměnili. Vždy nám bylo řečeno, že se jim buď líbí jeden nebo druhej a že to poznají. Bohužel takovou výhodu nemáme :(

Kluci sice nejsou identická dvojčata, ale i svůj první gól dali oba ve stejném zápase za muže.